Violčina kamarádka ze školky Karolínka spadla v parku z pyramidy na šišku a plakala. Violka ji uklidňovala:
„Kájo, nebuď nešťastná, já potěším tvé srdce. Pojď k nám na návštěvu, mám doktorskej kufřík.“
Dostala ho od Ježíška u tety Sylvy. Třetí v pořadí. Ten první (rozumějte: kufřík) se nám po částech toulá různě po bytě, ten druhý (zatavený do plastového obalu) měl životnost asi dva měsíce. Třetí zatím zůstává komplet.
„Mami, podívej!“ povídá Violka jednoho rána a zvedá si nohavici od pyžámka.
Po detailním prozkoumání objevuji sotva znatelný škrábaneček nad kotníkem. Violka na něj významně ukazuje prstem.
„To se mi stalo, když jsme si Klotynkou hrály s kočárkem.“ Ono je hrály a „hrály“, že?
Vysvětlím: nedávno se Kloty napasovala do kočárku pro panenky, který dostala ke druhým narozeninám. Violka ji chtěla houpat a obě si myslely, že to bude náramná legrace. V okamžiku, kdy jsem se chystala zasáhnout (kočárek opravdu nebyl zadarmo!), se s Kloty převážil dopředu a vyklopil ji. Obě vyvázly živé a zdravé a z obav, jak jim vyčiním, žádná ani nepípla. A vida, má to následky.
„Spadl na mne kočár a pak se mi to udělalo. Teď už to budu mít navždy,“ mudruje Violka. „Dáš mi na to obkládek?“
U nás totiž obkládky a náplasti léčí.
Šplhání na rotoped (opravdu dobrý tichý sluha), který „byl přemístěn“ před více než rokem kvůli vánočnímu stromku do ložnice, u nás bývá oblíbenou činností při sledování Večerníčku. Ne vždy však jde o příjemné posezení. Nedávno jsem zaslechla povědomé žuchnutí, téměř okamžitě doprovázené vzlyky. Vzápětí za mnou do kuchyně přibíhá Violka se slzami v očích:
„Tam nebyly žádný držátka. Já se vůbec nedržela, zpívala jsem si a pak jsem spadla. Na hlavu. Já nemám ráda spadnutí z výšky. Vůbec.“
Kloty nedávno chytla opravdu ošklivou střevní chřipku. Už to vypadalo, že nemá konce, což mne znepokojilo stejně jako velké bolesti bříška. Vyrazily jsme na pohotovost. Do ordinace do té chvíle plačící Kloty už nakráčela sama. Lékařka naznala, že dítě nevypadá, že by to nezvládlo, a doporučila jinou medikaci.
Ještě tentýž den večer se už Kloty rozjařeně smála a při povalování na sedačce mne žertovně kopala do břicha. Moje máti říká, že bude zřejmě jako já. Když jsem byla malá, k uzdravení či vyléčení nějaké bolístky mi údajně naprosto stačila samotná návštěva lékaře. Viděla jsem bílý plášť a už mi bylo hej. Jednou jsem si při návratu z pohotovosti cestou nočním Brnem dokonce zpívala – to si i pamatuju. Že by byla Kloty po mně? Něco na tom nejspíš bude.
