Přiznám se bez obalu, jsem celoživotní dietářka a teoreticky ovládám hubnutí naprosto dokonale. Můj boj s nadbytečnými kilogramy sahá tak hluboko do minulosti, jak si vůbec pamatuji. Chuť a vztah k jídlu mám podobný jako kuřáci k cigaretám. Zdravě a racionálně jsem se pokoušela stravovat několikrát v životě. Nikdy pro mě nebyl problém zhubnout, oříšek vždy bylo vytrvat.
Bylo
V mém životě se střídalo období pevné vůle s etapami, kdy si tato vůle brala dlouhou neplacenou dovolenou. Zvláštní je, že v minulosti jsem hubla a přibírala v pravidelných periodách, které vždy souvisely s novým vztahem. Pokud si myslíte, že s partnerem jsem se držela na uzdě, tak je to právě naopak. Klasicky to začínalo pozváním na večeři, kdy se člověk nechce upejpat nad salátem, pokračovalo obědy u potenciální tchyně, s níž se těžko smlouvá o počtu knedlíků, a končilo to domácím vyvařováním pro samotného pána tvorstva. K tomu si připočtěte, že vztah není vždy ideální, občas se objeví problémy v práci a já rozhodně nejsem ten typ, co při stresu chřadne. Všechny životní peripetie zvládám vcelku s nadhledem, pokud mám po ruce nějakou sladkost, ideálně čokoládu (nejlépe tu s fialovou krávou). Obalím si nervy a kila se pak vesele vrátí zpátky.
Nejlépe se mi vždy hublo, když jsem byla sama. Nikdo mě nelákal na brambůrky, neplnil ledničku nezdravými potravinami a měla jsem čas na cvičení. Opět jsem zhubla, cítila se skvěle a připadala si sexy. Paradoxem bylo, že když jsem svůj boj vybojovala, začala jsem opět působit jako lepidlo na chlapy a celý kolotoč se opakoval.
Mezidobí
V těhotenství jsem váhu příliš neřešila (přece jsem měla v životě jednu z posledních šancí se bez výčitek nacpat) a po narození první dcery se mi i podařilo krásně zhubnout. Hubla jsem pod dohledem odbornic v jednom studiu, zaměřeném na prevenci a redukci nadváhy, kam jsem docházela pravidelně cvičit a konzultovat jídelníček. Měla jsem takřka ideální podmínky, neboť jedno dítě se mi celkem dařilo udat, a když dcerka trošku povyrostla, zbývalo mi i víc času a pro sebe. Měla jsem dokonce sílu cvičit i po večerech doma, když usnula.
Po mém půlročním snažení však přišlo druhé těhotenství a se dvěma dětmi se vše vrátilo do starých kolejí. Dlouho jsem si vystačila s „výmluvou“, že stále kojím, pak jsem návrat ke správnému stravovacímu režimu odkládala kvůli Vánocům, v lednu jsme všichni stonali… O tom, že by mi večer, když šly holky konečně spát, zbývala nějaká energie a chuť sednout na ortoped, z něhož se stal opravdu spolehlivý tichý sluha, nemůže být ani řeči. Ostatně – vždycky se nějaký důvod najde…
Je a snad i bude
Na začátku roku 2017 jsem sice stále nic konkrétního nepodnikala, ale čím dál víc mne děsila představa, že další léto strávím v tričku velikosti XL a sukni na gumu. Taky některé fotky nebyly zrovna lichotivé. Když jsem pomáhala pořádat školní sraz se „základkou“, postěžovala jsem si mezi řečí jedné spolužačce, jak jsem nemožná a že marně hledám pevnou vůli, neboť odešla neznámo kam. Zjistila jsem, že známe stejnou výživovou poradkyni, s níž jsem se rozhodla opět spojit. Iva byla skvělá. Vyslechla mne a snad hned druhý den se mi ozvala s nabídkou, která se nedala odmítnout!
Jelikož přednáší na Fakultě sportovních studií MU, nabídla mi k ruce dva studenty, kteří by mou nadváhu, péči o jídelníček a cvičební program měli na starosti v rámci své praxe. Odpadl i problém s hlídáním mladší dcery Klaudie (starší Violku už ráno „odevzdávám“ do školky) – může chodit se mnou. Když mě “trénují” dva, vystřídají se a jeden z nich malou zabaví. Ve finále se objevilo ještě lepší řešení – na míru mi vymysleli cviky, při nichž zapojí i Kloty jako přirozenou zátěž, popř. ji nechávají mne podlézat, když dělám most (tím pádem musím vytrvat ). Jmenují se Jakub a Štěpánka – Klotynka jim říká Kuba a „Pánka“ – a jsou báječní. Mám za sebou měsíc a zatím jsem zhubla necelá čtyři kila.
Musí! Pletu si bič!
Chci se opět dostat do formy a největší a doživotní motivaci mám ve svých úžasných dcerách. Jsou pro mne (jako ostatně pro každou maminku) to nejkrásnější na světě a já chci, aby i ony na mě jednou mohly být pyšné.
A také mi při jejich dobíhání nesmí docházet dech.
Dala jsem se na vojnu a musím bojovat. Do léta aspoň deset kilo! Dávám si reálné cíle, žádné drastické hubnutí s jojo efektem, nýbrž vytrvale a na jistotu. Už není úniku. A tímto blogem si na sebe pletu bič. Třeba i někoho inspiruji. Člověk nikdy neví…
Jak jsem zmínila, Kuba a „Pánka“ mi kromě cvičebního plánu pomáhají také s jídelníčkem, ale o tom třeba příště.
