Obouváme se v předsíni. Nemůžu odolat těm hezkým tvářičkám, každé vlepím pusu a povídám:
„Vy jste moje poklady!“
„Já nejsem žádnej poklad, děti přece nejsou poklady,“ rozumuje Violka.
„Ale jo, největší poklady na světě!“ Jsem si naprosto jistá.
„Ale Davča ne, Davča není žádnej poklad, jen holčičky.“
Hmm..
Odpoledne cestou ze školky domů trhá Violka pampelišky.
„Mami, až přijdeme domů, dáme je do ledničky, jo?”
„Myslíš do vázy?“
„Jo, do vázičky, já jsem se spletla.”
Po návštěvě galerie a obchůzce Kraví hory nakupujeme pár drobností v menších potravinách. Prosím Violku, aby mi něco podržela.
„Mami, já nemůžu, já mám berušku.“ Vidím, jak svírá dlaň.
„A co s ní děláš v obchodě?“
„Já ji hlídám, víš. Aby se neztratila.“
„A co s ní plánuješ dál, chceš si ji snad vzít domů?“
„No, bude s námi bydlet. Přece ji nemůžu nechat v tom chladnu.“
Deštivý den na chalupě. Bereme pláštěnky a jdeme se projít do obory a k rybníku. Bývají tam v jednom z domků koťata, za ohradou malý poník a kolem vody spousta šneků. Vše zůstalo ve starých kolejích – v kůlně opět bydlí kočky, jedna má dokonce mladé, pro poníka za plotem jsou kousek vedle koťat v tašce nachystané suché kůrky. Kloty pohotově jednu vytahuje a nese poníkovi. Druhou sama s chutí posvačí.
Pokračujeme k rybníku. Hlídám Kloty u stavidla a za sebou slyším: „Fuuuj!“ Viol právě olízla šneka. Bere do rukou jednoho klouzavého domkáře za druhým.
„Mám ráda šneky, ale nemám ráda sliz,“ vysvětluje věcně.
Po chvíli, když už jich má plné ruce, pokládá šneky na pařez na kraji lesa.
„Mami, podívej, já na ně ťupám a oni schovávají oka!“Ještě se však s novými kamarády nehodlá rozloučit. Šneci jí opět přetíkají z dlaní a pomalu se šinou vzhůru po rukávech Violčiny nepromokavé bundy.
„Uděláme jim u nás zahradě plot a stříšku, aby na ně nesvítilo sluníčko. A koupíme jim domeček,“ praví budoucí zakladatelka šnečí farmy.
„Violko, oni přece domeček mají, nosí si ho na zádech.“
„Myslím takovej větší, co měla u nás na dvorečku Eliška s Terezkou.“
Nakonec se slitovala a dala jim svobodu. To už jí lezli pomalu za krk. Od toho víkendu máme dvě nová přirovnání: Nechutný jak sliz a lepkavý jako šnek.
V televizi běží reklama na ledňáka „z darů přírody“. Snad loni nebo předloni ho servírovali v bednách poloodění zdatní chlapi radost pohledět, teď je to na malých klučinech. Violka komentuje:
„Mami, když nasbíráme jahůdky v létě, dáme tam mlíko a půjdem do stodoly, bude tam mrož! Fakt!“
Čekala jsem, že to přijde, ale tak brzy?
„Mami, Evička ze školky má velký prsa. To se mi nelíbí. My ostatní s holkama máme hezký prťavý.“
Ve čtyřech letech?
