V katedrále na Petrově poté, co jedna dáma řekla vnučce, že podrží dveře paní s kočárkem (rozumějte: mně).
„Mami, ale ty přece nejsi paní. Ty jsi mamka. Moja mamka. Mamka Simona.“
Červená Karkulka je jedna z nejoblíbenějších Violčiných pohádek. Často ji musíme číst, často za vším hledá vlka. Když jedeme na chalupu, pravidelně se ptá, jestli vlk bydlí v lese, který se tyčí nad silnicí. A nedávno zavítal vlk dokonce do školky.
„Mami, dnes byl ve školce vlk a vůbec jsem se nebála. Viděli jsme ho s Davídkem a mávali jsme mu.“
„A kdy se tam objevil?“
„Už tam byl, když jsem přišla. Paní učitelka říkala, že si ho budeme nevšímat. Byla to legrace. I s Davčou.“
„A jak ten vlk vypadal?“
„Černý nebo hnědý. To já nevím, jakou měl barvu, ale asi černou.“
Ne, opravdu ten den neměli ve školce karneval.
Violka má pocit, že jsme se dnes domluvily (nedomluvily), že večer, až půjdou holky spát, tak půjde jen Kloty a ona si bude ještě kreslit. Takže si vzala do postele pastelky. Pak s nimi přišla do obýváku a činila nátlak:
„Mami, víš, že seš má nejlepší kamarádka…“
Cestou do školky. Chvátáme. Ostatně jako každý den.
„Mami, dnes budeme mít nahoře v tělocvičně pódium (rozuměj: planetárium). Už se moc těším. Proto dnes nesmíme přijít pozdě, musíme být rychlošky.“
Zakládám do našeho stařičkého DVD přehrávače Příšerky s r. o. Často se nám u úvodních titulků sekají. Kloty pár animáků dost zdevastovala, když ještě jako menší mlátila do přehrávače. DVD v přístroji poskočilo a udělaly se na něm rýhy. Příšerky jsou jednou z obětí jejího nerozvážného batolecího věku. Proto je při přehrávání většinou musím posunout dál, aby se vůbec rozjely, a tak Violce povídám:
„Jsem zvědavá, jestli dnes uvidíme začátek.“
A rada odborníka?
„Musíš to vyčistit, pak to krásně poběží.“