Zdenek Merta má na svém kontě mnoho písní, komorní i symfonické skladby, desítku muzikálů a komponuje rovněž filmovou hudbu. Životní i umělecké partnerství ho pojí se zpěvačkou Zorou Jandovou. Zora hraje, zpívá, moderuje, píše televizní scénáře a sama se také začala věnovat písňové tvorbě. Program známé dvojice, který nese název Blízká setkání, nabízí autorskou písňovou tvorbu Zdenka i Zory, ale také šansony. Koncert zazní v pátek 11. srpna na nádvoří dalešického pivovaru v rámci 19. ročníku MHF Petra Dvorského.
Při této příležitosti také vznikl následující rozhovor.
-
- Foto: archiv Arskoncert
Zdenku, vystudoval jste varhany a dirigování, ale začínal v pop music. Jak se to seběhlo?
ZDENEK: Ve skutečnosti jsem nejdřív dostal nabídku ze Semaforu, udělal jsem něco jako konkurs a až potom šel na přijímačky na konzervatoř. Ale konzervatoř a bigbít si už dávno nevadí, myslím, že i tehdy byla ta dvojkolejnost přínosná pro všechny zúčastněné.
Jak vzpomínáte na éru, kdy jste byl i idolem dívčích srdcí? Utkvěl vám v hlavě některý z vašich hitů té doby? Co třeba Štěkací zámek?
ZDENEK: Sedmdesátá léta byla smutná i legrační a já bezproblémově mladý. Mé vzpomínky by jistě byly krásné, kdybych si je dokázal vybavit. Štěkací zámek je zvláštní kategorie, mnoho lidí si písničku pamatuje a chce ji slyšet znovu. Nedávno mi říkala Ester Kočičková, jak ji ten song otravoval, protože zněl dvacetkrát denně z rádia. Jenže to tak nebylo, v žádném rádiu ho nezahráli ani jednou. Vyhrál nějakou televizní soutěž, takže byl všeho všudy desetkrát v televizi, vše ostatní jsou jen chiméry. Dokonce tu nahrávku dodnes nikdo nevypátral, přestože se mě na ni různí lidé průběžně ptají už třicet let.
Kdy a jakou souhrou osudu se stočila vaše cesta z pop music zpět ke koncertní a divadelní tvorbě a ambicióznějším autorským projektům? Co bylo hlavním impulsem?
ZDENEK: Myslím, že mě trápila moje nedovzdělanost, nikoli snad v hudbě, ale obecně. V osmdesátých letech jsem hodně četl a chodil do různých škol. Když nabíráte informace, většinou to má následně vliv na to, co vydáváte a jak se profilujete. Velkou roli v tom hrála skutečnost, že jsem v té době psal filmovou hudbu pro zahraniční producenty a byl v kontaktu se světem.
Dirigujete dnes vůbec? Pokud ano, při jakých příležitostech?
ZDENEK: Asi narážíte na to, že jsem absolventem dirigování na konzervatoři. S výjimkou nahrávání vlastní hudby jsem to vlastně nikdy nedělal, přestože je to nejkrásnější povolání na světě. Dnes by mě to velmi bavilo, ale chirurg si taky nemůže udělat třicetiletou přestávku.
Jak vás hudebně ovlivnilo setkání se Zorou Jandovou – a co bylo dřív – vaše partnerství pracovní nebo životní?
ZDENEK: Bylo to obojí, a to poměrně razantně. Zora byla velmi krásná a nesmírně renesančně nadaná – tak, že tomu nikdo nemohl věřit – a tak tomu je v podstatě až do dneška. Naučil jsem se od ní hodně.
Kdy Zdenka a jeho tvorbu poprvé zaznamenala Zora?
ZORA: V televizi zpíval nějakou písničku a holky po něm šílely.
Vyhledala jste vy Zdenka, nebo naopak vzešla iniciativa od něj?
ZORA: Zdenek na podobné otázky odpovídá, že si to nepamatuje. Já si to pamatuju přesně, ale už na ně neodpovídám.
Dá se říci, že byla Zora určitou dobu i vaší múzou a inspirací?
ZDENEK: To rozhodně.
Zoro, měla jste jako herečka odjakživa touhu zpívat? A jaký žánr?
ZORA: Zpívala jsem dřív, než jsem se rozhodla jít na DAMU. Od svých jedenácti let jsem chodila k paní profesorce Jaroslavě Halamové na klasický zpěv. Na udržovací hodiny za ní chodím dodnes a svěřila jsem jí i naši dceru. Technika dokáže udržet hlas dlouhodobě v dobré kondici.
Jak vznikal váš první společný projekt Premiéry a kdo v něm měl rozhodující slovo?
ZORA: To je tak dávno… Rok 1986. Ale některé písničky z té doby hrajeme dodnes. Rozhodující slovo má u nás doma vždycky ten, kdo velí projektu. Je jedno, jestli je to skládání muziky nebo cokoli jiného.
Co byste řekli k letité spolupráci s Městským divadlem Brno (MdB) a Stanislavem Mošou?
ZDENEK: V roce 1989 jsem jako skladatel spolupracoval se Stanislavem na inscenaci Ptákoviny podle Aristofana (text Jiří Žáček). To byla znamenitá doba, vzniklo výborné provokativní show, a stalo se základem našeho přátelství. Zora účinkovala už v našem prvním autorském muzikálu Sny svatojánských nocí, kromě Brna jsme jej hráli sedm let na Křižíkově fontáně a taky v Německu a Rakousku. Úspěch nezřídka vztahy posiluje.
ZORA: Velké nadšení, náročné zpívání…V případě Bastarda můj návrat na jeviště Národního divadla. Když vznikal, byla jsem u pár dramatických výměn názorů Standy se Zdenkem. Ty už jsou minulostí. Zdenek to má se Standou podobné jako se mnou – jsou za ta léta na sebe hodně napojení, nemusí si spoustu věcí dlouze vysvětlovat. Přesto se o jejich práci nedá říct, že by byla rutinní. Oba jsou velmi inspirativní a tvůrčí lidé.
ZDENEK: Těžko nesouhlasit, že?
Je pravda, že v obou muzikálech vznikaly party na tělo přímo pro Zoru? A platilo totéž i pro některé herce MdB?
ZDENEK: Já jsem brněnský soubor docela znal, ale co se týká psaní na tělo, šlo o Zoru a Honzu Apolenáře, kteří byli v té době ve velké formě.
ZORA: Všechny mé role jsme stavěli společně. Irena Budweisserová, která se mnou alternovala v Babylonu a ve Světě plném andělů, mi nedávno říkala, že jsem ji pokaždé „vyšprajcovala“ k vyšším tónům, ale mého ultrazvuku prý nedosáhla. Zdenek ovšem pro všechny alternace upravil party tak, aby se kolegyně mohly blýsknout tím, co jim nejvíc sedlo.
Dá se říci, na který projekt z dílny Merta-Moša jste nejpyšnější?
ZDENEK: Nejúspěšnější byly Sny, nejzajímavější je Bastard a nejlepší Babylon.
ZORA: Sny byly první a jsou nesmrtelné. Hrály se přes dvacet let ve třech jazykových verzích. Měly úspěch stejně jako Babylon, který byl interpretačně nesmírně náročný, ale podařilo se ho natočit, a Česká televize ho stále občas vysílá. Svět plný andělů jsem hrála ještě v osmém měsíci těhotenství a pak pár týdnů po porodu zase. Andělé strážní měli se mnou spoustu práce. Ta představení mám spojená především s kolegy, z nichž se postupně stali naši kamarádi.
Který titul původně pro MdB se podařilo přenést i mimo jeho prkna?
ZDENEK: Myslím, že žádný, není to tak jednoduché, brněnský soubor i způsob práce je dost specifický. V Ostravě hráli Ptákoviny podle Aristofana, ale to bylo vlastně přenesené představení. Teď připravují v Plzni Zahradu divů, jsem velmi zvědav.
Píšete divadelní a filmovou hudbu, písničky i skladby určené ke koncertnímu provedení – ať už pro konkrétní nástroje anebo orchestr – jde o tvorbu „na zakázku“ nebo o vaši potřebu komponovat?
ZDENEK: Zdá se, že skladatelé odjakživa rádi psali na zakázku anebo pro někoho. Dostali prachy a ještě nějakou inspiraci a často věděli, že jejich hudba je v dobrých rukou. Od té doby se v tomto smyslu nezměnilo nic. Komponování hudby je výborná terapeutická záležitost, ale dlouhodobé psaní do šuplíku může být depresivní.
Před dvěma lety jste obdržel výroční cenu OSA jako nejúspěšnější český skladatel v zahraničí. Která část vaší tvorby má v cizině největší ohlas?
ZDENEK: Z velké většiny jde o filmovou hudbu. Občas se někdo urve a zahraje třeba symfonii, ale to je výjimka, i když vždycky standing ovation, což je milé.
Otázka na Zoru: V čem vás fascinovala a fascinuje právě Zdenkova muzika a v čem vás spolupráce s ním nejvíc obohatila?
ZORA: Zdenek skládá nádherné, silné melodie. Jeho hudba dává posluchačům prostor pro vlastní fantazii. Mám na mysli hlavně jeho skladby pro symfonický orchestr. Ráda s ním píšu písničky. Na jeho melodie se mi dobře píšou texty. A když potřebuju cokoli zhudebnit, není nutné dlouhé vysvětlování.
Jak na vás jeho hudba působí? Je to jako vrátit se domů?
ZORA: Já v tom „domově“ jsem kontinuálně čtyřicet let… Zdenek je nesmírně zábavný. Nenudí. A taková je i jeho hudba a knížky, které poslední dobou píše.
Které části jeho koncertní tvorby si ceníte?
ZORA: Cením si všech jeho not i pomlk.
Sama jste se také dostala ke skládání a psaní textů, co vás ovlivnilo?
ZORA: Rozhodně divadlo, poezie a pak také scrabble a luštění křížovek. Mám slušnou slovní zásobu a nedělá mi proto problém otextovat komplikovanou melodii nebo vtěsnat příběh do pár slok. A protože sama nejlíp vím, co chci na jevišti vyjádřit, je často jednodušší si písničku napsat celou sama. Je to tak i v případě písniček pro děti. Ty vznikají nejčastěji, když řídím auto a vracím se třeba z představení na druhém konci republiky. Je to zábava a pomáhá to proti únavě.
Změnilo se dnes něco při vaší společné práci? Např. převaha některého z vás dvou v tvůrčí diskusi?
ZORA: Jsme méně diplomatičtí, protože se rychleji dostaneme k výsledku, s nímž jsme spokojeni oba. Třeba šansonový muzikál z prostředí pařížské bohémy Nahá múza, který jsme společně napsali, by nemohl vzniknout, kdybychom ztráceli čas diplomatickými tanečky. Výhodou bylo, že jsme ho psali pro herce a zpěváky z Městského divadla Brno, které oba dobře známe.
Váš společný koncert v rámci MHF Petra Dvorského nese název Blízká setkání – je v něčem symbolický? A co vše nabídne?
ZDENEK: Právě proto, že poslední dobou na společné koncertování nemáme mnoho času, jsme rádi, že se můžeme na jevišti potkat. A když je u toho pár kamarádů muzikantů, je to o to hezčí. Rozhodně půjde o šansony a písničky z oblasti hudebního divadla. Často v průběhu koncertu měníme jejich pořadí podle momentální atmosféry, někdy dojde i na kousky, které jsme dlouho nehráli, nebo které jsou naopak úplně nové.
ZORA: Každý máme spoustu vlastních projektů, tak spolu moc často nevystupujeme. Společné koncerty si užíváme, protože repertoár volíme podle prostoru a příležitosti i podle muzikantů nebo souborů, s nimiž účinkujeme. Je to pokaždé jiné, a právě to nás baví.
Přizvali jste si také zpěváka Františka Segrada, je vám jeho osobnost blízká?
ZDENEK: Franta je osobitý zpěvák a velmi zábavný člověk. Mám ho rád a vždy mě baví s ním hrát. Zora s ním nikdy nezpívala a znáte to – poprvé je vždy poprvé.
A vaše dcera Esther? Kdy se poprvé objevila s vámi na scéně?
ZORA: Esterka ve čtyřech letech hrála dětskou roli ve Snech, bavilo ji to a bylo to navíc praktické. Když jsem v nich hrála já, zároveň jsem si ji pohlídala. Hrála v Nahé múze i v mém představení o Edith Piaf. Teď vystupuje s tátou, když já nemůžu. Dokonce mám silné podezření, že Zdenek termíny vybírá tak, abych já skutečně neměla čas…
Vedli jste vaše dcery k hudbě, nebo to vyplynulo zcela přirozeně?
ZORA: Obě vyrůstaly v prostředí divadla a hudby, múzy je hlídaly, když máma s tátou byli na jevišti. Starší Viktorie je politická analytička, ale oklikou se dostala k „Teritoriálnímu tyjátru“, což je podle divadelních odborníků amatérské divadlo s postcimrmanovským potenciálem. O deset let mladší Esther se na jevišti málem narodila, není se co divit, že ji to tam odmalička táhne.
Foto: archiv Arskoncert
Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského
Devatenáctý ročník festivalu se letos koná od 5. do 19. srpna a nabídne celkem deset koncertů ve čtyřech lokalitách. Kromě jaroměřického zámku se počítá s programy v Dalešicích, Dukovanech a ve Valči u Hrotovic. Na festivalu vystoupí Dasha, Zora Jandová, Linha Singers nebo Bratři Ebenové. Na komorních koncertech se představí Smyčcové kvarteto Severočeské filharmonie Teplice, Renata a Igor Ardaševovi, Hof-Musici a Musica Florea. Festival vyvrcholí Mozartovým Rekviem v chrámu sv. Markéty v Jaroměřicích nad Rokytnou.
Vstupenky v cenovém rozpětí od 200 do 400 Kč jsou v prodeji od 12. června.
Bližší informace na www.arskoncert.cz/mhfpd.
Pozor!!! O vstupenky na festival můžete soutěžit na mé FB stránce Simona Polcarka.
