Klotynka už taky pěkně rozvazuje.
„Seš dobrá, mámo, víš?“
„Děkuju. Ty jsi taky moje zlatá hodná holčička.“
„Jsem dobrá?“
„Ano.“
„Jo, jsem taky dobrá.“
A pusu na to.
Vracíme se z chalupy. Jedu asi sedmdesátkou, což je v daném úseku maximální povolená rychlost. A kecají mi do toho obě.
Kloty: „Mami, jedeš pomalu!“
Violka: „Maminka jede pomalu, protože veze děti.“
„A hlavně jedu bezpečně, že?“ připomínám Violce, co už jsem jí vysvětlovala v dobách, kdy mne popoháněla ona.
Kloty to nevzdává a trvá na svém: „Jedeš pomaluuu!“
Violka: „Maminka jede pomalu, protože veze poklady.“
Pochopila to holka správně.
Jeden z mazlících okamžiků.
„Violko, víš, že tě miluju?“
„A chceš si mě vzít za ženu?“ To je nabídka, nebo se bojí?
„Měla bych?“ ptám se opatrně.
„Ne, měla by sis vzít nějakýho hezkýho kluka.“
Holky se ráchají ve vaně. S nimi jako obvykle spousta hraček.
Violka radí Kloty: „Lehni si do uší, to je vážně dobrý!“
Ani my jsme se v létě nevynechaly koupání. Violka postupně vyměnila kruh za křidélka a zvládá už pár temp plavat i bez nich. Je vodní živel a vůbec se toho nebojí.
„Mami, já jdu do vody, jo? A budu se hlídat sama. Až se utopím, tak pro mě přijdeš, jo?“
Doufám, že bych to stihla i dřív.
Klasická šarvátka mezi sestrami. Chvílemi by se láskou snědly a vzápětí to končí rvačkou a pláčem.
„Mamíí, Klotyna mě bouchla pannou po rukách.“
Než jsem stihla zasáhnout, zareagovala naše oduševnělá babička: „A vrátilas jí to?“
„Ne, já jsem jí řekla “fakante”!“
Kde to asi slyšela?
Violka rozverně plácala blboviny, tak jsem jí takticky naznačila, že už by toho měla nechat, jinak to nedopadne dobře. Je přece chytrá holka a nebude v tom pokračovat. Pochopila to skvěle.
„Mami, já už teda nebudu mluvit, nebudu mít blbý ceny.“
Naše děti ovládají techniku intuitivně snad od narození. S tím se nedá než smířit. Violka nedávno sama zvládla nějaký úkon na počítači při přehrávání DVD.
„Babičko, já už to umím jako maminka!“
„Teda Violko, to jsi borec!“
„Ale babičko, já nejsem borec, já jsem borečka.“
Vysvětluji Violce, že se neříká “do pr…” (prý jsem to řekla dnes v autě, nevylučuji, že by to nebylo možné). Když si chce člověk ulevit, něco ho rozzlobí nebo se něco rozbije, dá se přece říct: do prkýnka, do čerta starýho (bleděmodrýho), do prkenné ohrady a podobně. Violku to velmi rozesmálo a hned nabídla další varianty: „ do vlaku, do želvy, do vlka a do Karkulky“.
Blíží se babiččiny narozeniny. Violka má potřebu babičce zatelefonovat.
„Babičko, až budeš mít narozeniny, dostaneš ode mne kytičku růžovou. A ještě jednu růžičku – voňavou jak smrt.
Babi, proč mlčíš jak pěna?“
Hm…
Přirovnání u nás vůbec v poslední době vedou. Pokud víte, jak vytrhnout velrybě stoličku a že děti nosí čáp, možná netušíte, který živočich se dokáže úplně nejvíc unavit. Violka má v tomto směru jasno:
„Už jsem unavená jako žralok.“
A něco optimistického na závěr – zhodnocení událostí uplynulých očima Violky:
„To byl dneska den! Hlavně, že jsme si to užily!“
